2. kapitola - Zachovej chladnou hlavu a všechno bude v pořádku

13. září 2016 v 6:00 | fluttershine |  Dovolená na sedmi planetách
"Pro všechno na světě, co budu dělat?" pomyslela jsem si a složila hlavu do dlaní. Když jsem zase vzhlédla, auto bylo na svém místě a sestra se na mě široce smála.
No jistě.
Rozrazila jsem dveře a zakřičela na ni: "Tak jsi normální? Tady zapínat neviditelnost? Teď? Když jsme v takovém skluzu? A když jsme ti navíc řekla, ať na nic nesaháš?"
"No tak promiň, netušila jsem, že ti to tak moc vadí," zašklebila se.
Sedla jsem si a bouchla dveřmi. Nastartovala jsem a už neřekla ani slovo. Od té doby, co sestra zjistila, že mé auto má tlačítko na neviditelnost, zapínala je v těch nejblbějších chvílích. Sice bylo neviditelné, ale stále hmotné, takže do něj mohl kdokoliv narazit. Proto se na auto s neviditelností dělal speciální průkaz - ověření, způsoby používání, zkoušky, papíry s mnoha pravidly a vysoké pokuty za jejich nedodržování. Později by to vedlo k zabavení auta. Něco takového jsem si opravdu nemohla dovolit.


Domů jsme dojely dost pozdě. Na přípravu jsme měly přinejlepším deset minut. Původně jsem si sice chtěla nakulmovat vlasy, ale tolik času nebylo, takže jsem se jen učesala, oblékla se a přimalovala. I tak jsem měla zpoždění, když jsem přišla dolů do zahrady. Liz tam ještě nebyla. Jak typické.
Sešla se tam nevelká společnost. Mamka, táta, strýc, teta, babička, děda, zpožděná Liz, já a - srdce mi poskočilo radostí - Simone Lawrence, syn máminy nejlepší kamarádky Anny, která bohužel nedorazila kvůli dovolené na planetě toho nejčistšího moře a nejhezčích pláží, na Strandlandu. Taky bych si dala takovou dovolenou líbit.
Pracuju totiž poslední dobou až moc, protože jeden z našich nejšikovnějších grafiků podal výpověď a zatím za něj nenašli náhradu. Napsala jsem sice známé, která před nějakou dobou sháněla práci, ale zatím mi neodepsala. Zakázek samozřejmě neubylo.
"Ahoj, Ali," pozdravil mě Simone a vytrhl mě z přemýšlení.
"Čau, Simone," usmála jsem se na něj. Znali jsme se už hromadu let a získali jedno z těch vzácných, pevných přátelství. Mimo něj jsem měla jen jednu takhle dobrou kamarádku, která se jmenovala Rochelle. Bohužel jsme my tři nikdy moc nedokázali fungovat jako celek. Ti dva si totiž vůbec nepadli do noty a věčně na sebe vrhali nepříjemné (nebo aspoň znuděné) pohledy. Vážně jsem se snažila, ale nevyšlo to.
"Tak co, jak se máš?" zeptal se mě. "Moc jsme se poslední dobou neviděli."
"Já vím," povzdechla jsem si, "ale v práci je to teď vážně fofr. Nějak mám pocit, že vůbec nic nestíhám. Co ty?"
"Jako obvykle. Dobří i špatní zákazníci, vždycky je něco. A máme nového kuchaře. Museli jsme ho vyměnit po tom incidentu s boloňskými špagetami. To už jsem ti říkal?"
"Myslím, že ne."
"Takže, hosti si objednali boloňské špagety, což jsem oznámil kuchaři a za chvíli jim je donesl. Vtom začala ta ženská ječet, že to nejsou spaghetti bolognese, že tam něco nepatří. Já se samozřejmě omluvil a chtěl to odnést, ale ona vzala ten talíř, hodila mi to na hlavu a majestátně odkráčela."
"Cos pak dělal?"
"No co by, šel jsem se umýt. Jak jsem říkal, někteří zákazníci jsou špatní."
"Bereš to nějak moc klidně."
"Kdybych to tak nebral, musel bych z toho dočista zešílet."
"Dámy, pánové!" ozvala se máti z tanečního plácku pod pergolou, "vítejte!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama