Gramofon

23. května 2017 v 19:13 | fluttershine |  Příběhy
Nevím, co z toho bude, ale měla jsem dneska chuť psát. Užijte si to Smějící se


 

Zákazy, příkazy, lhaní a děti

21. dubna 2017 v 19:07 | fluttershine |  Různé
Před pár týdny jsme měli vymyslet slohovku do angličtiny o výchově teenagerů a rodičích, či něčem takovém. Nejsem si jistá, jestli jsem tak docela splnila zadání, ale dovedlo mě to na myšlenku: Jsou zákazy a příkazy opravdu nejšťastnější způsob, jak vychovávat dítě? (pro rýpaly: nemám děti a sama sebe ještě považuju za dítě, taky jím podle zákona ještě jsem, takže neberte mé názory jako směrodatné nebo plynoucí z vlastních zkušeností, spíš to mám z toho, co jsem vypozorovala kolem sebe)

Nejsem si jistá, jestli mi kdo kdy něco přímo zakazoval. Samozřejmě, něco určitě ano, ale poslední dobou mi nikdo nic přímo nezakázal. Maximálně mi byly blbé nápady rozmluveny rozumnými argumenty. Nikdo mi třeba nikdy nezakazoval pít alkohol, přestože ještě nejsem dospělá. Spíše mě do toho tlačí, abych si tu malou skleničku vína dala, jen na přiťuknutí, abych si to natrénovala a nebyla pak na nějaké párty za trapáka... mně to nechutná, tak nevím. Taky pochybuju, že bych se chtěla začlenit do společnosti, která pije alkohol a netoleruje, když ho někdo nepije, že ho mají za vola. Bylo by to jinak, kdybych měla alkohol zakázaný? Chtěla bych ho kvůli tomu zákazu zkusit? Já nevím. Nedokážu to říct.
Ale vím určitě, že na mě nefunguje obrácená psychologie. Přijde táta a řekne: "Tak si tady na tom počítači hraj až do zblbnutí," nebo něco podobného. Počítá s tím, že odejdu. Blbost. Zůstanu sedět.

Ale o tom jsem tak docela mluvit nechtěla. Mám kamarádku, které je doma zakazována spousta věcí, podle mě naprostých nesmyslů, jako dělat určitý sport, protože jí to nepůjde. Jak může někdo vědět předem, že jí to nepůjde, když to nezkusila? Taky má zakázané podpatky, protože by na tom neuměla chodit. Ale pokud to nezkusí, tak se to přece nenaučí. Dovedlo ji to k rozhodnutí, že začne dělat sport tajně a bude lhát o tom, kde je. Úžasné. Přesně tam vede snaha o dítě přesně podle linek, které určí rodiče.
S tím lhaním mi to připomíná jinou kamarádku, jejíž maminka má taky dle mého mírně nesmyslné požadavky. Nemyslím si, že toho o ní vím nějak přehnaně moc, ale z mého zkresleného úhlu pohledu mi připadá, že o ní její maminka neví vůbec nic. Byly doby, kdy jí lhala i o odpadlých hodinách. Prostě jí o nich nechtěla říkat. Lži, pořád dokola, často i zbytečně. To, že mi to vadí a připadá divné, je možná způsobeno tím, že nejsem zvyklá lhát, protože mi pravda prostě připadá jednodušší, navíc mám jistotu, že se do ní nezamotám. Když už něco říkám, tak pravdu. Občas mi ale lidé nevěří ani pravdu. To už pak opravdu nevím.
Pokud bychom se dále zabývali lhaním, musíme si přiznat, že dobrý lhář musí mít dobrou paměť, aby si neprotiřečil. Pak lidé pojmou podezření, že se jedná o lež. Dobrý lhář navíc nesmí mít příliš velkou fantazii, protože pokud by nelhal, ale doslova si vymýšlel, lež bude snadno průhledná. Když se naučíte dobře lhát, splníte jeden ze základních předpokladů pro to, abyste se stali politikem, gratuluji vám.

A potom, když se na dítě něco proflákne, rvou si tito přehnaně přikazovační rodiče vlasy se slovy: "Kde jsme udělali chybu?" Já bych v tom asi viděla určitou formu potřeby kompenzace, potřeby udělat něco, co vybočuje z obvyklého řádu, což potřebuje čas od času i ten, kdo pravidla striktně dodržuje. Prostě si nemůže pomoct. Život nejde žít podle perfektně daného plánu, nebo aspoň ne toho, který si udáme sami, nebo který nám udá okolí. Jde tak žít nějakou dobu, ale v určité chvíli řád prostě porušíte, ani to nemusí být něco "špatného".

Na druhou stranu, pokud se rodiče o dítě nezajímají, může začít s drogami, alkoholem, sebepoškozováním a kdovíčím dalším, aby na sebe upozornilo. To je potom jiná situace, kterou ve svém okolí nevídám tak často, možná i proto, že nechci.

Odpovědí je tedy - překvapivě - ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA. Wow. Jedna z největších záhad Vesmíru je vyřešena díky mně. xD

Co změnilo mé kresby v průběhu let (drobná uvědomění, co vám snad taky pomůžou)

25. března 2017 v 17:52 | fluttershine |  Obrázky
Po nekonečně dlouhé době jsem zpátky na blogu. Ne, že bych nenavštěvovala nějaké cizí blogy (mé dvě stálice zůstávají), jen jsem neměla čas, chuť ani nápady něco sem psát, pokud možno všechno zároveň. Netvrdím, že se to teď zlepší, nechci slibovat, že sem budu něco pravidelně psát, jen tím chci říct, že jsem pořád tady, na blog jsem nezanevřela a zkrátka už sem nechci psát každou hloupost, která mi proletí hlavou, jako jsem to dělala dřív (ráda bych řekla, že pár let zpátky, ale podobné články tu byly i v posledním pokusu o obnovu blogu... jejich důvod byl ten, že jsem sama sobě slíbila, že sem budu každý týden něco dávat a když mě nic zas tak moc smysluplného nenapadlo, napsala jsem první blbost, která mě napadla).

Je možné, že se tady už článek na toto téma objevil, nevím ale, nakolik byl podrobný a jestli je tak vůbec pojmenovaný. Nejspíš zapadl ve směsici odpadu. Přišel čas si napravit reputaci. Nejsem profík ani netvrdím, že kreslím perfektně, mám daleko k dokonalosti, spoustu věcí stále neumím a teprve se je učím, ale všimla jsem si určitých zlepšení ve svých obrázcích v průběhu let, proto jsem se rozhodla podělit se s vámi o to, díky čemu se třeba zlepšily.
 


(Opožděné) vánoční přání

26. prosince 2016 v 22:01 | fluttershine |  Různé
Ahoj :-)
Jsem ráda, že jsem si alespoň 26. prosince vzpomněla, že mám blog, který sice nikdo nečte, ale i tak na něm nemůže chybět vánoční přání.
Tak tedy, veselé Vánoce a šťastný nový rok všem lidem dobré vůle :-)

Co se děje? Nic nepíšeš! (zase)

26. října 2016 v 9:29 | fluttershine
Vydržela jsem měsíc. Ano, jeden měsíc. Znovuobnovení blogu bylo 1. září, poslední článek 9. října (takže měsíc a týden! Jej!). Je to docela trapas, vzhledem k tomu, že jsem tu ještě psala článek, jak si to tu organizuju, aby to vycházelo, jak má... bylo na to zřejmě trochu brzo. Protože potom začalo období písemek a mně z nějakého nevysvětlitelného důvodu nezbývala kapacita na psaní blogu. Ne, že bych neměla čas, ten se dá vždycky nějaký ušetřit (skoro vždycky). Ani to nebylo tím, že bych neměla náměty, protože se mi toho poslední dobou spousta zdála, takže by se dalo využít toho. Možná to víc souviselo s tím, že sem nikdo nechodí, což by mě nemělo odradit, ale neodrazuje mě to většinou tak měsíc nebo dva, pak už mě to trochu štve, když vidím, že píšu, a je tu stejně lidí, jako když nepíšu. Ale i přes to bych se dostala, říkám si "třeba to někdo někdy objeví, ne teď, ale jindy" a neztrácím naději. Prostě už jsem neměla nervy na to něco psát, když jsem měla mozek plný vzorců, dějepisu a kdovíčeho dalšího.

Takže ne, neodcházím ani si nedávám pauzu, prostě se uvidí. A kdybych měla shrnout tento článek v jedné krátké větě: Lamentování nad svou leností.
Tak jo, držím palce všem, co chtějí něco zvládnout, aby nedopadli jako já a potom nic neměli, vezměte si ze mě záporný příklad! :D

Už zase jdeš pozdě! - aneb situace, které všichni známe alespoň z doslechu

9. října 2016 v 7:00 | fluttershine |  Různé
Tímto článkem nechci nikoho urazit ani naštvat, protože si myslím, že se to děje všem a můžeme se našim chybám zasmát...vzhůru do toho!


Lidé jsou tvorové natvrdlí, přehnaně optimističtí, nedokonalí a chybující. Ze všech těchto a mnohých dalších důvodů chodí mnozí z nich pozdě. Vždy a všude. Jsou v tom dobří. Někteří skoro až na profesionální úrovni.
Tato situace má ale více úhlů pohledu a situací je bezpočet. Uveďme si aspoň některé z nich a řekněme si, jak bychom se měli zachovat.
1. Jdete s kamarádem/známým/příbuzným někomu s něčím pomoct a on jde pozdě. Vy musíte (minimálně) čtvrt hodiny makat bez něj. Nadávejte si, jak chcete: "Ten zatracený blbec! Už tu měl dávno být! Já se tady sedřu z kůže a on se někde fláká! Jak jsem ještě kvůli tomu spěchal, skončil jsem dřív s tím a s tím a s tím, a on jde pozdě!"
Ale věřte, že on většinou ví, kolik je hodin a spěchá, aby tam byl co nejdřív a s každou minutou je nervózní víc a víc, jestli ho na místě zaškrtíte, nebo ne (ne, nezaškrtíte, potřebujete, aby vám pomohl). Tedy, může se opravdu flákat, to nevylučuju.
Přivítejte ho, až se bude omlouvat, že si špatně spočítal délku cesty, slovy: "Ale, kamaráde, (hehe), to nevadí! Stane se! Však to byla akademická čtvrthodinka!" (hahaha!)"

9. kapitola - Asterala

6. října 2016 v 7:00 | fluttershine |  Dovolená na sedmi planetách
Na Asteralu se přilétalo dírou v jakémsi průhledném obalu kolem planety. Díky němu to tam působilo jako obrovské planetárium. Paní průvodkyně nás informovala, že slovo Asterala vzniklo spojením slov Astera (hvězda) a centrála, takže centrála hvězd.
Přistáli jsme nedaleko malého města, kam jsme se vydali na obhlídku, než se setmí a začne ten pravý program.
Architektura byla typická kopulemi a sklem. Všude, všude, všude byly skleněné stěny a všechno, co šlo prosklít, bylo prosklené. Viděli jsme toho spoustu, ale rozhodně ne všechno, a taky jsme si dali tamní specialitu, což byla jakási záhadná hmota s čokoládovou polevou. Nebylo to nic moc. Eugenova jediná starost byla, jestli je to veganské. Byl ujištěn, že ano, komplet. Měla jsem chuť si do něj začít rýpat ohledně toho veganství, protože to vytahoval pořád a v naprosto nečekaných souvislostech. ("Koukej na ten obraz!" "Beztak byl ten malíř vrah." "Co?" "Jedl maso a pil mléko.")

8. kapitola - Jsme všichni?

4. října 2016 v 7:00 | fluttershine |  Dovolená na sedmi planetách
"Klára Addisonová," začala předčítat průvodkyně seznam jmen. Přišla k ní první natěšená cestovatelka a dostala klíč s číslem jedna. "Patrick Braun," pokračovala, "Robert Drake; Claire Evansová; Alice Chamberlainová," hrklo ve mně, když jsem slyšela své jméno a roztřeseně převzala klíč číslo pět. Ještě jsem čekala na ostatní.
"Julia Kramerová; Eugene Lavender; Simone Lawrence; Rochelle Marinová; Kristine Marná; James Seal; Roman Straka; Cassandra Toryová - je tady?" zarazila se, když nikdo nepřišel.
"Přistoupí až na Asterale," řekla modrovlasá holka.
"A vy jste?"
"Lea Umneyová."

Statistiky na blogu.cz - co to sakra...? :D

3. října 2016 v 16:12 | fluttershine
Ahoj všem,
jen taková vsuvka, která mě teď napadla při koukání na hlavní stránku blogu, a která ukazovala návštěvnost nula, ale nejčtenější článek tři přečtení...jsem z toho nějaká zmatená :D :D Nulu ukazují i statistiky tady uvnitř, tak si teď připadám jako blázen, že to nechápu, ale asi tak.
Jestli někdo víte, co to má znamenat, tak mi to prosím řekněte, protože já teď nevím, jestli jsem blázen já, blog nebo oba. Smějící se

The Hillywood Show

2. října 2016 v 7:00 | fluttershine
Zdravím vás u nedělního článku, tentokrát znovu s tipem, co sledovat na youtube (ale slibuju, příští týden už to bude něco jiného, jen jsem se s vámi chtěla podělit o toto, protože je to super :D).

Je to kanál sester Hilly a Hannah Hindi, které dělají ve spolupráci mnoha dalších lidí parodie na různé známé filmy, seriály a další. V každé takové parodie je spousta hudby a tance a díky fanouškům, kteří přispívají, se jejich tvorba zkvalitňuje, no prostě, je to ještě dokonalejší.
Před nedávnem jsem totiž narazila na parodii na můj oblíbený seriál Sherlock, kterou vydali koncem srpna. Lidi, to je úplně boží! Ty kostýmy, interiéry, exteriéry, všechno, prostě...to musíte vidět.
No, pokud jste Sherlocka neviděli, radši na to nekoukejte, nebudete z toho moc moudří a ještě k tomu vám to některé věci vyspoileruje (hodně, hodně spoilerů). Ale pokud vám to nevadí, doporučuju to všema deseti.
Dost kecání, tady to je:


Pamatuju se, že úplně první, co jsem od nich kdy viděla, byla parodie na Twilight. Ukázala mi to kamarádka a já byla nadšená. Může to být tak čtyři roky nazpět.
A víte co? Teď, o čtyři roky později, jsem nadšená zase a pořád.

Kam dál